Tereza Kramerová, BA

16.09.2014 11:00

Jsem žena štěsteny a podařilo se mi třikrát snově porodit.

A to přímo v realitě. Své první dvě děti jsem přivedla na svět ve Švýcarsku. V porodním domě, v přítomnosti mého muže a moudré ženy, alias sages-femme, jak se krásně ve francouzštině nazývají porodní asistentky.

Líbilo se mi, že její jméno Nathalie v sobě nese poslání - zrození. Ale mnohem víc se mi líbilo, že když jsem přišla na vyšetření...pardon, toto slovo není přesné. Tak znovu. Líbilo se mi, že když jsem přišla na posezení u čaje, tak pokaždé, než položila ruce na mé obydlené břicho, tak miminko nahlas pozdravila. Snadno jsem si zvykla, že na mě má Nathalie celou hodinu čas a můžeme si obyčejně, po žensku popovídat. A tak během pár týdnů moje milá průvodkyně zjistila, co jsem zač, jak funguji, co umím, co naopak neumím a čeho se bojím a jak funguje mé tělo. Přišlo mi naprosto normální, že mi Nathalie vypisovla žádanky na krev a ultrazvuk, které jsem pak absolvovala v soukromých zařízeních a tam brali za normální, že mě k nim posílá porodní bába.


Měly jsme s Nathalie také dost prostoru na prodiskutování  světlých i temnějších oblastí, které se na porod namotávají, a tím jsem k této ženě získala velikou důvěru. A porody mých starších dětí tomu odpovídaly. Obě děti vypluly do levandulové vany, do pěti hodin od první kontrakce. V klidu a míru. Věděla jsem, že jsem sama za sebe, ale přitom se mám o koho opřít. Emocionálně o svého muže a zkušenostmi o moji porodní bábu. Cítila jsem, že ač byla v povzdálí, tak velmi pozorně sledovala, jak se porody vyvíjejí a kdyby něco, máme cestu do velmi blízké porodnice otevřenou.


Byla jsem vděčná, když se Nathalie pravidelně objevovala po porodu u nás doma a probrala se mnou moje radosti i chmury. Když bylo potřeba, poradila s kojením. Když bylo potřeba, namasírovala miminku bříško, aby se vykakalo. A když bylo potřeba, dodala mi kuráž a podala kapesník k otření slz. Stala se dočasně součástí naší rodiny.


A to se mi líbilo. Brala jsem to jako normu. Protože jednou by to mohla být náhoda, ale porodit takto v klidném prostředí a zároveň podporovaná systémem dvakrát, to už není jen chyba v Matrixu.


A pak jsem otěhotněla potřetí, ale zároveň jsme s rodinou již byli zpět doma - v Čechách. To co bylo podvakrát normální a co nastavilo moje očekávání bylo najednou nemožné, partyzánské, underground, protiprávní, nemyslitelné, odsuzované, zesměšňované, zatracované..mám pokračovat?


Švýcarsko má o pětinu méně obyvatel a přitom v něm vyrostlo přes dvacet porodních domů. Země, která dala volební právo ženám 52 let po nás, tedy až v roce 1971, má celou síť porodních asistentek, které mají takové pravomoce, aby se mohly starat o bezrizikové ženy od početí, přes porod, až do šestinedělí. A tady to nejde. A já vím, že to JDE i JINAK.


Shodou okolností, či hodem osudu pracuji s ženami a pomáham jim se připravit na porod - aby odhodily svoje strachy. Zároveň za mnou chodí s bolavými tématy, jako je třeba porodní trauma, aby ho překlopily do pochopení a přijetí. Často před zahájením naší práce padají slova jako oběť, bezmoc, znásilnění, zneužití, strach se ozvat, stud ...

A já vím, že to JDE i JINAK a proto se připojuji k této aktivitě.
A JAK JINAK? To už je téma k diskuzi, k přemítání, naslouchání, k inspiraci a k ... překročení vlastního (respektive celospolečenského) stínu.