Porod je vysoce intimní záležitost, proto chceme, aby nás provázely známé osoby, kterým plně důvěřujeme a cítíme se s nimi v bezpečí. Tyto dva klíčové faktory klidného vaginálního porodu jsou tak propojené, že jeden bez druhého nemůže být.
Rodící žena a novorozenec jsou z pohledu zákona džungle velmi ohrozitelní, proto příroda vtiskla ženám silný ochranitelský pud a také mechanismy, jak utéct před případným nebezpečím. Díky tomu můžeme do jisté míry ovlivnit čas, kdy porodíme své dítě.
Když přijde náš čas, uchýlíme se do bezpečí a nerušeně se poddáme porodnímu procesu. Hormonální koktejl, který je nezbytný pro uvolnění tkání a sestup miminka porodními cestami, je řízen mozkem skrze bolest. Jedná se o dobře fungující systém, ve kterém je každý detail důležitý. I intuice zde má své místo. Tělo se uvolňuje, mysl se odpoutává, dech je hluboký, žena je klidná. Najednou ji cosi vyruší. Že by toto místo nebylo bezpečné? Znejistí. V tu chvíli již tělo pracuje v jiném programu. Zastavuje porodní proces a uvolňuje ženě cestu, aby hledala jiné místo. Stresové hormony totiž dokáží porod výrazně zpomalit, nebo dokonce zastavit. To, co v přírodě vypadá jako geniální pojistka, v moderním porodnictví působí komplikace.
Co dokáže průběh normálního porodu zdramatizovat? Pocit ohrožení, pocit ponížení, pocit, že jsme sledovány, pocit, že nad porodem nemáme kontrolu, pocit, že nemůžeme dát volný průběh našim emocím, nutnost racionálního myšlení, nerespektování našich přání atd. Všeho toho bychom měly být ušetřeny, pokud chceme porodit v klidu, bez zbytečné bolesti a průtahů, případně zásahů z venčí.
Bohužel se české porodnictví dosud úplně nezbavilo nežádoucích postupů z dob, kdy žena byla pouze pacientkou, která má mlčet a její psychika v procesu nehrála žádnou roli (viz Porod po česku). Ať je obrovské množství porodů ve velkých porodních a nízké procento novorozenecké úmrtnosti jakkoli ohromující, neměli bychom rezignovat, ani na lidskou stránku věci. Stále ještě jsou mnohdy naše ženy vystaveny situacím, ve kterých jsou jejich přání ignorována, ba dokonce zesměšňována (viz článek Zuzany Candiglioty - Situace v českých porodnicích - jak z 50. let). Někdy se střetnou s dotčenou reakcí zdravotnického personálu, když žádají vysvětlení některého z postupů, nebo si přejí něco, co „není zvykem“. Dokonce mnoho žen slyší od zdravotnického personálu otázku: Chcete zabít své dítě?, kdykoli okamžitě nesouzní s doporučeným postupem. To nevytváří prostor pro partnerství, to obsahuje prvky šikany. Jak má žena v takové situaci otevřít své srdce a tělo? Bez toho se ze zdravé rodící ženy stává pacientka, které je třeba naordinovat farmaka, protože se průběh porodu nevyvíjí dobře.
Respektující atmosféra není požadavek zjemnělých žen 21. století, ale biofyzikální nezbytnost. Pocit ponížení, úzkosti a ohrožení v průběhu porodu mohou vést až k ohrožení miminka v našem těle. Pokud je rodička v křeči – fyzické či psychické, kterou u ní vyvolá úzkost a strach – stoupá riziko hypoxie plodu či zpomalení porodu, a tím pádem je porod častěji ukončen císařským řezem. Pro zdravotníky, kteří doprovázejí ženu v předporodní, porodní a poporodní péči je nutností poznání, že psychosociální potřeby rodící ženy mají být naplňovány nikoli na úkor bezpečnosti porodu, ale právě pro větší bezpečnost porodu a procesů s ním spojených (Více např. v článku Gabriely Kontra: Psychologie porodu - chiméra nebo realita?.)
Jsou-li všechny podmínky pro klidný porod splněny, je mnohem snazší důvěřovat samotnému porodnímu procesu a hlavně sama sobě. Pokud si rození dítěte představíte jako já – jako hrůzu nahánějící scénu laciného filmu – do porodu se vám moc nechce. Mně naštěstí devět měsíců těhotenství stačilo k tomu, abych se na porod začala těšit. Záměrně je kolem porodu vytvářena vůně smrti, nejlépe všech zúčastněných, včetně všech příbuzných, protože hon na doma rodící čarodějnice je v Čechách téměř národní sport. Porod je záměrně spojován s těmi nejčernějšími scénáři, aby ženy byly odrazeny od této možnosti a ženy, které si tuto cestu zvolily, aby byly společností neodvratně odsouzeny. Bohužel to ale podkopává důvěru žen ve své silné a mocné tělo, které je schopné spolu s jednou tatínkovou buňkou postavit celého nového člověka v celé jeho půvabné dokonalosti.
Mně osobně velmi pomohla kniha německé porodní asistentky Ingeborg Stadelmann Zdravé těhotenství, přirozený porod. S moudrostí ženy, matky a porodní asistentky hovoří o porodních příbězích svých klientek s takovou láskou a porozuměním, že jsem na porod začala pohlížet jiným pohledem, začala jsem cítit sílu svého těla a svého ženství. Získala jsem důvěru v porodní proces, a v sebe. Ztratila jsem strach. V porodním příběhu naší dcery sehrála naše předporodní příprava (knihy, dokumenty, přednášky, předporodní kurz soukromé porodní asistentky aj.) klíčovou roli. Tím, že se do ní zapojil můj muž (aniž by si byl jist, že chce být u porodu), měla jsem v něm „kvalifikovanou“ oporu. Společně jsme mohli prožít tento neopakovatelný moment s naší zatím jedinou dcerou. (Doporučuji mužům, aby se přípravě na porod věnovali, protože vystrašený muž může svůj stres přenést na svou ženu, a tím porod velmi zkomplikovat.)
Druhý pilíř mého pocitu bezpečí byla porodní asistentka, se kterou jsme naši představu o porodu detailně probírali na několika konzultacích v průběhu těhotenství a její znalosti a postoje mne přesvědčily, že právě s ní jsme v nejlepších rukou. Připravili jsme podrobné porodní přání, aby nám mohl asistovat i kdokoli z jejích kolegů, pokud by s námi nemohla být ona. Naše přání bylo splněno do puntíku. Měli jsme to štěstí, že i v počátku šestinedělí jsme byli v její péči – radila mi, pomáhala při kojení, sledovala náš zdravotní stav. Tato velmi efektivní a citlivá péče se nazývá kontinuální a v západních zemích je běžnou součástí zdravotnického systému. U nás je bohužel dostupná jen těm, kteří jsou ochotni si za ni připlatit. Pokud bych si já měla vybrat mezi novým vymazleným kočárkem a kontinuální péčí porodní asistentky, tak mám jasno – ale každá máme své priority.
Krásné porodní příběhy vám přeje
Karina Uherková