Přirozený porod není módní výstřelek, ale jediná bezpečná volba pro 70 až 80 % žen

Většina z nás má nebo měla někde uvnitř zakořeněnou informaci, že porod je traumatizující zážitek, který se musí přetrpět. Dost možná proto, že naše vlastní zrození nebyla procházka růžovou zahradou. Mně osobně přepisování této informace trvalo několik měsíců – tehdy jsem se v rámci přípravy na porod setkávala s maminkami, které mluvily o krásném posilujícím zážitku. Dlouho jsem tomu nemohla uvěřit. Porod přeci nemůže být krásný, když je spojen s bolestí a krví. A přesto. Porod naší dcery takový byl. Ani snadný, ani krátký, a přesto nádherný. Jak to?

Sousloví „přirozený porod“ slýcháme od kritiků současného medicínského přístupu k porodu či zastánců legalizace péče při domácích porodech. Proto by se mohlo zdát, že se jedná o nějaké nesrozumitelné zaklínadlo nesrozumitelných žen. Jejich výpovědi o krásném životním prožitku jsou v kontrastu se slovy našich porodnických kapacit o tom, že žena není bez pomoci schopna porodit své dítě.[1] S váhou jejich autorit se tomu snadno věří. Kde tedy získat důvěru v sebe, ve své tělo, své dítě a mocnou matku přírodu? Skutečně mohu porodit své dítě bez farmak, přístrojů, nástrojů a zástupu kvalifikovaných zdravotníků? Že mnohdy stačí klid a kvalifikovaná porodní asistentka? Nevěřím!

Jsou to zkušenosti ze zahraničí, kde již desítky let studie a vědecké výzkumy varují před přílišnou manipulací s porodním procesem. Jsou to zkušenosti zahraničních i českých porodních asistentek, které nezapomněly na to, že žena je stvořená pro rození dětí a díky nejmodernějším výzkumům vědí, jak jí v tomto procesu pomoci tak, aby to pro ženu a dítě bylo co nejbezpečnější, nejsnazší a nejcitlivější.

Světová zdravotnická organizace potvrzuje ze světových statistik: „Obecně lze stupeň rizika na počátku I. doby porodní považovat za nízký u 70 až 80 % těhotných žen.“[2] Aha, takže až čtyři ženy z pěti k porození svého dítěte nepotřebují vůbec nic? Ale ano, potřebují – potřebují vhodné podmínky – v první řadě je to pocit bezpečí (byť to pro každou ženu bude znamenat něco jiného), za druhé klid a soukromí a za třetí trpělivost.[3]

V porodním procesu je totiž psychika ženy kámen úhelný a pocit bezpečí a pohodlí je skutečnou biologicko-chemickou potřebou pro správný průběh. Je to asi nafoukanost moderního člověka, který věří, že přírodu přechytračí. Není divu, že se mu to často ve zlém vrátí. Stále i v 21. století bude platit, že pokud se nebude žena cítit bezpečně, nemůže v klidu porodit své dítě.

Po té, co se rození dětí přesunulo do porodnic, jsme začali vnímat rodící ženy jako pacientky, které se oddávají víře ve schopnosti odborníků a vznikají tak dva předpoklady – žena není schopna porodit své dítě sama a odborník ví lépe, co je pro ni vhodné, co je pro ni správné. To bezesporu platí u 20 až 30 % porodů, při kterých hrozí komplikace (narození dvojčat či více dětí a jiné dobře popsané rizikové faktory). V takovém případě děkujme za to, že žijeme v tak převratné době, která disponuje špičkovou a pro všechny dostupnou péčí… Ale co ta zbylá část žen, která potřebuje relativně málo?

Mnoho zastánců dnes běžného modelu péče, ve kterém se předpokládá, že všechny ženy mají stejná porodní přání a není tedy potřeba k rodícím ženám přistupovat nijak zvlášť individuálně, velmi situaci zjednodušují, když posměšně poznamenávají, že ženám vadí neosobní nemocniční prostředí. Jako by na barvě zdí záleželo, když se rodí nový člověk? Mají svým způsobem pravdu. Podporuje-li se porod ve svém přirozeném procesu, žena je hluboce soustředěna do svého těla a nemá důvod sledovat motivy zavěšených obrazů na porodním sále. Co ale zanedbatelné není, je jak se v daném prostředí cítí. A to bohužel záleží na barvách zdí mnohem méně, než na atmosféře, kterou výrazně utváří zdravotnický personál. „Jo, ony se bojí, že na ně někdo bude ošklivý?!“ Musíme se podívat přírodě pod pokličku, abychom pochopili, o čem je tu řeč.  

Mozek rodící ženy udává pokyny vyplavováním hormonů, které řídí jemný porodní mechanismus. Hlavními aktéry jsou hormony oxytocin a endorfin, které porodní proces spouštějí a podporují a vedou tak k jeho plynulosti. Naopak při pocitu ohrožení (ať už reálného, nebo jen představovaného), nebo pocitu ponížení (a na to může mít vliv i tón hlasu), dochází k vyplavování katecholaminů (stresových hormonů), které porodní proces, zvlášť v první době porodní, zpomalují či zastavují. Je to zcela pochopitelná pojistka přírody, která dává do rukou žen mocný vliv, kdy a kde se jejich dítě narodí. Jaké jiné místo by žena hledala než bezpečné? Mechanismus je tak dokonalý, že i mezi první a druhou dobou porodní (ve chvíli, kdy se žena připravuje na tlačení dítěte porodními kanály), se vrátí pozornost rodící ženy zcela jasně do místnosti, do dané situace a znovu zkontroluje, zda novorozenci nehrozí nějaké nebezpečí.

Pro většinu žen je jediné bezpečné místo porodnice, ale i zde musí mít chvíli času, aby získaly důvěru v dané atmosféře a mohly se nerušeně oddat porodním procesům. Je normální, že rodící žena při příjezdu do porodnice podstupuje vstupní vyšetření, které s sebou přináší i velkou část administrativy. Při nejlepší vůli se nemohu soustředit na porod, pokud mám odpovídat na otázky: Kdy byly jaké operace? Adresa zaměstnavatele? aj. Žena se odpojí od svého těla, začne myslet a porodní proces se zpomalí nebo zcela zastaví. To ženu znejistí. Protože má před sebou ještě dlouhou cestu, zdravotnický personál jí občas kontroluje, nebo jí nechává samotnou. Ani jedno však nepodpoří porodní proces. Vyšetření většinou ženu ruší a odchod zdravotnického personálu pryč zase může ženu znejistit. Pokud žena ztratí důvěru (v ošetřující personál, v porodní proces či v sebe sama), nemohou pro ni optimálně pracovat všechny biochemické mechanismy.[4]

Podobný vliv má i činnost neokortexu, který zprostředkovává racionální myšlení a seberegulaci. Je-li neokortex stimulován (světlem na porodním sále, otázkami zdravotnického personálu, které nutí ženu myslet či vyrušováním jakéhokoli typu), porod začíná váznout. V tu chvíli není ku prospěchu věci ženu touto situací ještě více stresovat a chodit se ptát, jestli už kontrakce zesílily. Líbí se mi řešení jedné porodní asistentky: „… zatáhněte závěsy, pusťte si do uší oblíbenou hudbu a zkuste si odpočinout, uvolnit se, klidně zkuste usnout …"

Slavný francouzský porodník Michel Odent, který se proslavil aktivní podporou přirozeného porodu,[5] popisuje, co poznal jako nejlepší možné prostředí pro rodící ženu: když v okolí rodící ženy není nikdo, kromě zkušené porodní asistentky či duly. Její role je být postavou matky, která vytváří důvěrně známé uvolňující prostředí pro rodící ženu, a která umí zůstat klidná a tiše. Ticho je základní potřebou rodící ženy.

Další základní potřebou je soukromí, neboť porod je vysoce intimní záležitost, která se chemickými procesy i psychologickou stránkou v mnohém velmi podobá pohlavnímu styku – většina z nás by preferovala příjemné ničím nerušené prostředí, před místem, kde hovoří lidé, kteří se vás sem tam na něco zeptají, a to i když jsou velmi milí. Tato paralela není náhodná – hormon oxytocin, který je klíčový pro porodní proces, se uvolňuje při orgasmu. I při pohlavním styku platí, že lepší je se uvolnit, než být stažený. K tomu ale potřebujeme určité podmínky. Každý trochu jiné.

Výzkumné studie WHO zjistily, že žena s nízkým rizikem, která rodí první dítě ve fakultní nemocnici, může být ošetřována až 16 lidmi během 6 hodin porodu, avšak po většinu času je sama. Rutinní postupy, které jsou pro tyto ženy neznámé, přítomnost cizích lidí a osamělost během I. doby porodní způsobují stres, a stres může mít vliv na prodloužení porodu nebo na nastartování procesu, který byl popsán jako „kaskáda intervencí“.[6] Bohužel ani urychlování porodu umělým oxytocinem, ani následné tišení nesnesitelné bolesti, ani nástřih hráze není bez rizika.

Příručka Světové zdravotnické organizace z roku 1999 s názvem Péče v průběhu normálního porodu doslova říká: V rozvojových zemích, kde se intervence do fyziologického porodu (tedy porodu nízkorizikové ženy, který probíhá normálně) stala běžnou praxí, je stále více nabíledni, zda je tato intervence skutečným přínosem. Riziku se vystavují ti, kdo nekriticky přijímají a provádějí řadu často zbytečných, neadekvátních, nesprávně načasovaných a mnohdy i špatně hodnocených zásahů do fyziologického průběhu porodu s úmyslem zlepšit péči o matku a dítě.

Přestože nejsou všechny porody komplikované, můžeme pozorovat všeobecný sklon k intervencím do průběhu porodu, a to i v případech, které žádný zásah nepotřebují a v míře, kterou vyžadují porody komplikované. To má bohužel řadu negativních dopadů v mnoha směrech, až po fakt, že některé ženy mohou mít snahu se porodnicím vyhnout, protože se obávají častých zásahů do běhu porodu. Ženy i jejich děti mohou být zbytečnými zásahy poškozeny. Personál v nemocnicích, kam jsou odesílány patologické porody (komplikované či vysokorizikové), nemusí pak být schopen poskytnout odpovídající péči a pozornost ženám, které to skutečně potřebují, bude-li zavalen spoustou normálních porodů, které by mohly proběhnout i bez této intenzivní péče.[7]

Není mým cílem sumarizovat postupy, které jemný porodní mechanismus narušují, a tím se zvyšuje pravděpodobnost komplikací. Řadu aspektů, které vás zajímají, představíme v dalších článcích. Dovolím si však na závěr zmínit ještě jeden záměrně provokativní pohled na věc. Pohodlný život v naší společnosti stojí na křehkých základech – abychom si mohli užívat darů moderního zdravotnictví, musejí být splněny základní předpoklady – že bude mír, ve zdravotnickém systému bude stále dostatek peněz, že bude stále dost elektrického proudu atd. Ale co když nebude? Co když dostupnost špičkové zdravotní péče bude narušena faktorem, který nemůžeme ovlivnit? Porody se pak bohužel automaticky přesunou do míst i mimo zdravotnické zařízení. Máme dost kvalifikovaného zdravotnického personálu, který je schopen provést ženu porodem i bez zázemí moderního porodního sálu? Nebo bychom snad chtěli mít u porodu špičkového porodníka, který řekne, že bez léků a přístrojů není schopen asistovat u porodu zdravé ženy?

Krásné porodní příběhy vám přeje
Karina Uherková