- filosofické zamyšlení odbornice -
Jak mají ženy vědět, co mají vlastně chtít?
Proč by vlastně měly ženy něco takového, jako je přirozený porod, vůbec chtít, když to v současné české společnosti vypadá jako pouhý módní výstřelek minoritní skupiny postmoderních žen? Přemýšlím nad celoplošnou silou a mocí dnešního převládajícího byť zastaralého paradigmatu.
Jak je možné, že ženy ani neví, že by péče o ně mohla vypadat úplně jinak. A jak to, že neví, co všechno by mohly chtít, ba ani neví, že by to měly chtít. Je to asi přirozeně logické, vždyť ani odborníci ve školách nevěnují fyziologii porodu příliš mnoho prostoru. Mně ovšem nedá o tom nepřemýšlet, neboť vidím ty propastné rozdíly výsledků péče, jedná-li se o porod vedený přirozeným způsobem, tedy vede-li si ho žena, anebo je-li vedený pomocí vnějších zásahů (intervenčně).
Porody jsou celospolečenským tématem
Je porod skutečně tak nebezpečný, jak nás straší? Strach je velké téma, které ovládá českou společnost napříč odvětvími, tedy i porodnictvím. V něm je to ale bohužel vidět v okamžitém důsledku, neboť pro dobrý průběh porodu je potřeba úplný opak. Je potřeba důvěra, pocit bezpečí a hojné množství hormonů, které se ve stresu přirozeně nemohou vyplavovat.
Když se podíváme na statistiky, tak mnohonásobně nebezpečnější než porod je například jízda autem. Přesto nemáme dráby, kteří by postávali na parkovištích a varovali nás, kdykoli sedáme za volant. Avšak zdá se, že právo míchat se ženám do porodu má každý, až na ženu samotnou. Pokud budeme sledovat kauzy například tak zprofanovaných domácích porodů a debat okolo nich; odborníkem na porod je náhle kdekdo. Rodiče jsou především celospolečensky zatracovány, zatímco kdokoli má právo hodnotit, co rodiče udělaly nebo neudělaly správně. A přitom v tom tkví celá absurdita. Má skutečně žena svá práva? Co právo svobodné volby? Žijeme ve svobodné zemi? A je skutečně porod to, co se o něm obecně traduje? Ono se totiž ve skutečnosti jedná o celospolečenské téma. Jedná se o téma svobody, rovnocennosti, ženství, respektu, lidskosti, ale i zdraví žen a dětí. A právě na jejich komplexním zdraví by mělo záležet.
Kontinuita generací vedla ženy k umění rodit
Když vyprávím o svých zkušenostech s tím, jak může porod vypadat, posluchači jihnou, cítí se naplněni pokorou a respektem, bývají dojatí, a stejně tak bývám i já. Období okolo porodu je časem posvátným, časem kompletní proměny. Proměňují se nejen ženy, ale i celé jejich okolí. Po celé generace žily rodiny ve vědomí pospolitosti. Rody si předávaly kolektivní moudrost přes generace a matky ukazovaly dcerám, jak mají rodit. Předávaly jim svou moudrost umění rodit, a znalosti toho, co k tomu potřebují. Při porodu byla celá ženská komunita ženě ku pomoci – energií, důvěrou, respektem, ale i zkušenostmi. Porod byl čistě ženská záležitost.
Ale pak se toto pouto a tato kontinuita čímsi přerušila. I vím čím. A jaké poselství se dozvídají dnešní rodící ženy? Hledám tuhle věčnou moudrost věků a bohužel zjišťuji, že stojíme na jakémsi mezníku údobí. A ženy současnosti si musí znovu tuto přetrženou nit hledat samy. Ale musí v prvé řadě nejdřív vědět, či se to dozvědět – například díky výjimečnému projektu Ženy ženám – že ji mají hledat. A pak už ji najít umí, stejně tak tu kontinuitu moudrosti ženské síly a umění porodit.
Porod ve své podstatě je nekonečná radost, byť obrovská práce
Porod ve své pravé skutečnosti a podstatě je především obrovská a nekonečná radost, nikoli utrpení. Ano, zároveň je to i velká práce, to bezpochyby. Ale práce, která má svůj hluboký smysl. Práce, která v sobě skýtá i neskonale cenný transformační potenciál, ale i mnohem, mnohem víc než jen to. Je silou ženy. A právě to, co nazýváme porodní bolestí, je ve skutečnosti porodní energií, vlnou, silou, tedy velkým pomocníkem a hlavním hnacím motorem porodu. A toto tajemství vnitřní síly je hodnota, o kterou by se žena neměla nechat připravit. Toto nabité vědomí ženské moudrosti epidurální anestezie nenahradí.
V přirozeném kontextu života a propojení s přírodou totiž téměř každá žena ví, jak porodit své dítě. A dítě ví, jakým způsobem přijít na svět. Tento prastarý a geniálně vytvořený porodní mechanismus je dokonale uzpůsoben k tomu, aby proběhl co nejbezpečněji. Je to tak, porod ve své podstatě a přirozeném kontextu je bezpečná aktivita. Ano, je tomu tak, to co je nebezpečné, jsou jiné faktory než porod jako takový. Bezpochyby je i pravda, že mohou nastat chvíle, kdy to zkrátka nejde a je potřeba zasáhnout, ale o tom rozhodně nepolemizuji. Od toho tu jsou k dispozici intervenční zásahy odborníků, a díky moderní civilizaci za ně. Pro porod je ale v prvé řadě potřeba, aby si žena dala prostor (a i ho dostala) k tomu, aby dokázala vypnout přemýšlení a zapnout tu instinktivní část mozku, která zodpovídá za celý průběh naplněného porodu. Tedy aby se mohla plně naladit na onen zázračný změněný stav vědomí, kterým porod i ona prochází.
Naslouchat fyziologii porodu se vyplácí – přináší celkově lepší výsledky
A zpět k původní otázce. Proč vlastně chtít ten přirozený porod? Odpověď je jednoznačná: „neboť přináší celkově lepší výsledky pro matku i dítě.“ Tím pádem pro celou rodinu, ale i celé budoucí generace a tedy budoucnost lidstva. Na porodu záleží. Způsob jakým se rodíme, ovlivňuje budoucnost vývoje každého z nás, a tím pádem budoucnost celého lidstva. Proběhne-li začátek při zachování praxe fyziologie porodu, v respektu a úctě, žena má jednodušší poporodní období. Adaptuje se lépe nejen na úrovni fyzické, ale projeví se to i na její schopnosti pečovat o dítě, spokojenosti, náladě, tudíž to má i důsledky psychické. Dítě má jednodušší poporodní adaptaci a snazší vstup do života, jeho vývojové struktury dostávají základ, který pomáhá jeho celoživotnímu lepšímu celkovému zdraví.
Zdá se Vám to troufalé? Podívejte se na výzkumy, existuje jich celá řada v rámci renomovaných celosvětových organizací. V dalších společnostech může porod třeba vypadat úplně jinak, než čemu říkáme „normální porod“ my. Jsou systémy péče, a není jich málo (Velká Británie, Nizozemí, Německo, Rakousko, Norsko, Dánsko, Finsko aj.), kde ženy mají nejen na výběr, ale dokonce berou to, že je porod přirozený proces, jako naprostou samozřejmost a výchozí bod celého vnímání těhotenství (Kanada, Nový Zéland, Dánsko, Finsko atd.). Věřím, že by si ho tamní ženy nenechaly jen tak vzít ze svých otěží. Stejně jako samice nikdy nedá z rukou své novorozené mládě. Ano, například téma separace novorozenců po porodu je dobrým příkladem. Byť ji u nás zavedl Hitler za druhé světové války, u nás je stále v mnohých částech země brána jako „normální standardní praxe“. Jak je to vůbec možné, ptám se. Když jsem žila v Nizozemí, pochopila jsem teprve ten propastný rozdíl mezi demokracií a začínající demokracií ovlivněnou postkomunistickým paradigmatem. Byť jsme velmi rychle postoupili v medicíně zásahové a jsme specialisty na tzv. péči sekundární (řešení patologií), máme špičkové odborníky, o přirozenosti porodního procesu a jeho respektování se máme ještě co dozvídat.
Ženy musí začít chtít péči, kterou si zaslouží
Ovšem není to jen o nastavení systému péče, je to také o nás ženách. O naší sebehodnotě, a o bdělosti při zjišťování relevantních informací. Kvalita péče nestojí jen na ukazatelích, kterými se honosíme, jakými je například perinatální úmrtnost. Kvalita péče závisí i na mnoha dalších faktorech, jakými jsou třeba množství zásahů do porodního procesu, poranění žen, morbidita, tedy dlouhodobé zdravotní důsledky u matek i dětí, ale i spokojenost a kvalita porodního zážitku a psychický wellbeing ženy i dítěte po porodu.
Znalost založená na zdravém selském rozumu, která nám jasně spočítá, co je pro nás a naše děti dobré, by měla převládnout při rozhodování, jakou péči chtít a může i pomoci změnit to, co doposud u nás není funkční, abychom se mohli právem pyšnit komplexní špičkovou péčí. Vy, ženy, chtějte péči, kterou si zasloužíte. Péči, která podporuje Vaše zdraví i Vašeho dítěte, Vaši sílu, kompetenci a respektuje potřeby Vás, Vašeho dítěte, ale i celé rodiny. Vy, muži, podporujte své ženy v tom, aby mohly být zdravé a šťastné. I vy jste 50 % řešení.
Napsala Natalie Sedlická
Kontakt: www.jakjinak.info nebo www.apodac.org
Autorka se inspirovala k napsání tohoto článku pro projekt Ženy ženám
a pro tuto příležitost natočila i toto video.
O autorce:
Natálie vystudovala bakalářský obor porodní asistence na Lékařské fakultě Masarykovy Univerzity v Brně. Již během studií se ale účastnila zahraničních stáží v porodních centrech v Nizozemí, kde od roku 2007 na Amsterodamské univerzitě pokračovala ve studiu vědeckého oboru porodní asistence. V roce 2015 dokončila studia oboru Evropská porodní asistence na Glasgow Caledonian University ve Skotsku. Kromě toho má vystudováno také magisterské studium Psychoterapie na FSS v Brně a tříletou školu japonské terapie a masáže Shiatsu.
Pravidelně se účastní celosvětových kongresů porodních asistentek ICM (Mezinárodní konfederace porodních asistentek), jak jako delegátka (ICM Durban, 2011), tak jako členka organizačního výboru a týmu (ICM Prague, 2014). Od roku 2013 je spoluorganizátorkou projektu Jak Jinak propagujícího primární porodní péči a snažícího se o rozšíření možností perinatální péče v České republice.
Natálie ve své praxi komplexním způsobem propojuje vzdělání v oborech porodní asistence, psychoterapie a bobyworku a tato témata přednáší jak v Čechách, tak v zahraničí: Světový týden respektu k porodu, Praha 2007–2016, Západočeská univerzita v Plzni 2013–2016, ICM kongres 2011–2014, Human Rights in Childbirth 2015 v Záhřebu a také na mezinárodních kongresech porodní asistence, v roce 2015 to byly kongresy v Portu, Lisabonu, Santiago de Chile a další.
Je členkou správní rady Asociace pro porodní domy a centra (APODAC), v rámci níž připravuje semináře porodní asistence se zahraničními lektorkami, která se stala členem evropské sítě MUNet (Midwife-led Unit Network).